Poučení z pouště
5. Moj. 6;1-19
Toto jsou příkazy, ustanovení a nařízení, která mi Hospodin, váš Bůh, přikázal vás učit, abyste je plnili v zemi, do které procházíte Jordánem, abyste ji obsadili. Aby ses bál Hospodina, svého Boha, a po všechny dny svého života zachovával všechna jeho ustanovení a jeho příkazy, které ti přikazuji, ty i tvůj syn i tvůj vnuk, aby se prodloužily tvé dny. Poslouchej je, Izraeli, zachovávej a plň je, aby se ti vedlo dobře a velmi jste se rozmnožili v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti řekl Hospodin, Bůh tvých otců. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš. Přivaž je jako znamení na ruku, ať jsou značkou mezi tvýma očima. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány. I stane se, až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá - zemi, kde jsou velká a dobrá města, která jsi nestavěl, domy plné všelijakých dobrých věcí, které jsi nenaplnil, vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivové háje, které jsi nevysadil, - až se najíš a nasytíš, měj se na pozoru, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Hospodina, svého Boha, se boj, jemu služ a v jeho jménu přísahej. Nechoďte za jinými bohy, za bohy národů, které jsou okolo vás, neboť Hospodin, tvůj Bůh, ve tvém středu, je Bůh žárlivý. Jinak vzplane hněv Hospodina, tvého Boha, proti tobě a vyhladí tě z povrchu země. Nezkoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho zkoušeli v Masse. Bedlivě zachovávejte příkazy Hospodina, svého Boha, jeho svědectví a ustanovení, která vám přikázal. Dělej, co je správné a dobré v Hospodinových očích, aby se ti vedlo dobře a abys šel a obsadil tu dobrou zemi, o které Hospodin přísahal tvým otcům, a abys vypudil všechny tvé nepřátele před tebou, jak Hospodin řekl.
Toto je řeč, kterou pronesl Mojžíš k izraelskému lidu, tedy k těm, kteří uvěřili Bohu a nechali se vyvést z Egypta. Bůh jim skrze Mojžíše několikrát opakuje, že mají vytrvat ve věrnosti ve všem, co jim ukáže. Aby se ho za každou cenu drželi a nepouštěli. Chce, aby se měli dobře, vše už pro ně přichystal, teď už jen zbývá připravit je. A je jen na nich, aby se nechali. Je čas učit se, poznávat Hospodina, kterého se chytili a naučili se Mu plně důvěřovat, ať už se bude dít cokoliv. Také je varoval, protože zná člověka i problém hříchu, ve kterém se člověk nachází. Člověk totiž velmi snadno zapomíná na to, komu vděčí za požehnání a má tendence si přivlastňovat zásluhy i slávu, které náleží jen Bohu.
A proč si Bůh vybral právě je? Kdysi dal slib Abrahamovi pro jeho bezmeznou důvěru Bohu, že z něho vzejde veliký národ a narodí se Spasitel. Výběr učinil Hospodin. Vybral si nejmenší národ tehdejšího světa kvůli jednomu člověku, který si Ho zamiloval.
5. Moj. 7;7-15, 17-18, 21-22 Ne proto, že byste byli početnější nežli všechny národy, k vám Hospodin přilnul a vyvolil vás - vždyť vás bylo nejméně ze všech národů - ale ze své lásky k vám a aby zachoval přísahu, kterou přísahal vašim otcům, vás Hospodin vyvedl mocnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z ruky faraona, egyptského krále. Věz, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo ho milují a zachovávají jeho příkazy, a odplácí tomu, kdo ho nenávidí, do jeho tváře a vyhubí jej. Neopozdí se vůči tomu, kdo ho nenávidí, do jeho tváře mu odplatí. Zachovávej příkazy, ustanovení a nařízení, která ti dnes přikazuji, a plň je. Za to, že budete poslouchat tato nařízení, zachovávat je a plnit, Hospodin, tvůj Bůh, ti bude zachovávat smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Bude tě milovat, žehnat ti a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého lůna i plodu tvé země, tvému obilí, tvému novému vínu, tvému oleji, vrhu tvého dobytka i přírůstku tvého stáda v zemi, o které přísahal tvým otcům, že ti ji dá. Požehnaný budeš nade všechny národy. Nebude neplodný či neplodná u tebe ani u tvého dobytka. Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc. Žádnou ze zlých chorob Egypta, které jsi poznal, nevloží na tebe, ale dá je na všechny, kdo tě nenávidí.
Kdyby sis řekl ve svém srdci: Tyto národy jsou početnější nežli já. Jak bych si je mohl podrobit? Neboj se jich. Stále pamatuj na to, co Hospodin, tvůj Bůh, učinil faraonovi a celému Egyptu.
Neměj z nich strach, neboť Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, Bůh velký a hrozný. Hospodin, tvůj Bůh, vyžene tyto národy před tebou kousek po kousku. Nemůžeš s nimi skoncovat rychle, jinak by se proti tobě rozmnožila polní zvěř.
Z tohoto textu vyplývá, že Boží požehnání má své podmínky, splnění zaslíbení je podmíněné naší spoluprácí. Bůh chce dát, ale my nejsme mnohdy připraveni přijímat.
Bůh se jim dává poznat takový, jaký je, jako Bůh lásky. Bůh, který přichází jako první a oslovuje člověka i celý národ, aby ho mohl obdarovat. Který z tehdejších Bohů přicházel osobně, aby mohl dávat? Hospodin takový je, a co žádá na oplátku? Oběti, zlato a drahé kameny nebo těžkou otrockou práci? Nic z toho. Žádá opětovanou lásku a věrnost. Chce osobní vztah. Zároveň se představuje jako ten, který plní Své slovo. Z Jeho strany nemohou čekat žádné podrazy. Říká jim, že se nemají bát, protože je bude chránit před nepřáteli, kterých bylo kolem nich plno. Nesmíme zapomenout, že všichni, kteří vyšli z Egypta, se v něm narodili jako otroci (Izraelci byli v Egyptě cca 400 let), takže neznali svobodu a nevěděli, co si s ní počít. Byli zvyklí plnit bezmyšlenkovitě příkazy. Samotný Mojžíš byl při vyjití z Egypta stařec, měl 80 let. S Izraelci putoval po 40 let pouští a dožil se 120 let. Na sklonku svého života pouze z dálky spatřil zaslíbenou zemi.
5. Moj. 8;1-18 Každý příkaz, který ti dnes přikazuji, zachovávejte a plňte, abyste zůstali naživu a rozmnožili se, šli a obsadili zemi, kterou Hospodin odpřisáhl vašim otcům. Pamatuj na celou cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vedl těchto čtyřicet let pustinou, aby tě pokořil, vyzkoušel a poznal, co je ve tvém srdci, jestli budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Pokořil tě, nechal tě hladovět, a pak tě krmil manou, kterou jsi neznal a kterou neznali tvoji otcové, aby tě přivedl k poznání, že člověk nežije jenom chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Tvůj plášť se na tobě neobnosil, tvoje nohy neopuchly po těchto čtyřicet let. Věz tedy ve svém srdci, že tak jako člověk vychovává svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, vychovává tebe. Zachovávej příkazy Hospodina, svého Boha, abys chodil po jeho cestách a bál se ho. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě přivádí do dobré země, země s potoky plných vody, s prameny a se zřídly vyvěrajícími v údolích a horách, do země pšenice a ječmene, révy, fíkovníků a granátovníků, do země olivových hájů, oleje a medu, do země, kde nebudeš jíst pokrm v chudobě, kde nebudeš mít ničeho nedostatek, do země, jejíž kameny obsahují železo a z jejíchž hor můžeš těžit měď. Až se najíš a nasytíš, dobrořeč Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal. Měj se na pozoru, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal zachovávat jeho příkazy, nařízení a ustanovení, která ti dnes dávám. Jinak se najíš a nasytíš, postavíš si hezké domy a zabydlíš se, rozmnoží se tvůj skot a brav, přibude ti stříbra a zlata a všeho budeš mít hodně, ale tvé srdce se potom pozdvihne a zapomeneš na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vodil velkou a obávanou pustinou, krajinou ohnivých hadů a štírů, vyprahlou zemí, kde není voda, který ti vyvedl vodu z tvrdé skály, který tě v pustině krmil manou, kterou neznali tvoji otcové, aby tě pokořil a vyzkoušel a nakonec ti prokázal dobro a řekneš si v srdci: Tento majetek jsem si získal svou mocí a silou své ruky! Pamatuj tehdy na Hospodina, svého Boha, že on ti dává moc získat majetek, aby naplnil svou smlouvu, kterou odpřisáhl tvým otcům, jak je tomu dnes.
Nezapomeňme ani my na to, jak nás Bůh doposud vedl. Na to, že tento svět není našim domovem, ale čeká nás nová země, nové nebe i nové tělo, ve kterém hřích už nebude. Proto se na tomto světě nezabydlujme, abychom nezpohodlněli a nezapomněli na Hospodina.
Pohled zpět
Sk 7;9-10 Jákobovi synové žárlili na svého bratra Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, vysvobodil ho ze všech jeho útrap a způsobil, že si ho farao, egyptský král, oblíbil pro jeho moudrost a svěřil mu správu nad Egyptem i nad celým královským domem.
Štěpán ve své řeči, která vyústila v ukamenování, věnoval pozornost putujícímu izraelskému národu a stručně popisuje jejich dějiny. Přemýšlela jsem nad tím, proč to bylo pro něho tak důležité znovu opakovat, jak dějiny šly. Ze zmínek, které považuje za důležité říct, mě vyvstala otázka: je to k našemu poučení, povzbuzení a lze to použít jako obraz? Lze tu najít něco, co se dá použít i pro dnešní dobu?
Ježíš Kristus mluvil lidem v podobenství, používal příběhy, na kterých lidé mohli důležité věci a Boží povahu lépe pochopit. Často jsou známé věci z dějin použity jako příklady k poučení nebo ke sdělení něčeho důležitého. Myslel to takto i Štěpán? Lze to chápat v určitém smyslu jako „podobenství“?
Vypůjčím si jeho obraz Izraelitů putujících do Kenaanu:
Sk 7;6-7 A Bůh mu řekl: ‚Tvoji potomci se přestěhují do cizí země a budou tam bydlet; udělají z nich otroky a po čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. Ale já budu soudit národ, který je zotročí,‘ řekl Bůh, ‚a oni vyjdou svobodni a budou mi sloužit na tomto místě.‘
Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu a také mu řekl, co čeká izraelský národ.
Abrahamův pravnuk Josef se díky žárlivosti svých bratrů dostal do Egypta. Bůh to obrátil k dobrému, byl mu stále po boku a daroval mu přízeň faraona i vysoké postavení. V období hladu se k němu přestěhovala celá rodina. Tam se velmi rozrostli, až se z nich stal Izraelský národ a Egypťané z něj dostali strach. V průběhu času se změnil faraon (ten už neznal Josefa a nechoval k němu úctu) i podmínky a Izraelci se stali postupně otroky. Během této doby se narodil Mojžíš, kterého si Bůh vyvolil. Aby mu rodiče zachránili život, hodili ho v proutěném košíku do řeky, kde ho našla faraonova dcera a vychovala ho jako vlastního syna.
Sk 7;22-25 Byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný v slovech i činech. Když Mojžíš dosáhl věku čtyřiceti let, přišlo mu na mysl, aby se podíval, jak žijí jeho izraelští bratří. A tu uviděl, jak s jedním z nich nějaký Egypťan zle nakládá; přispěchal tomu ubožákovi na pomoc a pomstil ho tím, že Egypťana zabil. Myslel, že jeho bratří pochopí, že je chce Bůh skrze něho zachránit; ale oni to nepochopili.
Izraelité žili v otroctví, byli zvyklí na tamní podmínky, naučili se v nich žít. Možná v hloubi duše toužili po něčem lepším, jinak by se nakonec nenechali vyvést z Egypta.
Mojžíš po jednom incidentu z Egypta utekl do pouště, kde žil jako přistěhovalec, zplodil 2 syny a po 40 letech k němu na hoře Sinaj promluvil Bůh v hořícím keři.
Sk 7;33-36 Hospodin mu řekl: `Zuj si obuv z nohou, protože místo, na němž stojíš, je svatá půda. Dobře jsem viděl, jak můj lid v Egyptě těžce trpí, a slyšel jsem, jak sténá. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil. Jdi tedy, posílám tě do Egypta.‘ To je ten Mojžíš, kterého odmítli, když řekli: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem?‘ Toho poslal Bůh jako vládce i vysvoboditele, když se mu prostřednictvím anděla zjevil v keři. To je ten Mojžíš, který je vyvedl z Egyptské země, který činil divy a znamení v Egyptě, při Rudém moři i na poušti po čtyřicet let.
Jaký byl jejich postoj během putování na poušti?
Sk 7;39-42 Ale naši praotcové ho nechtěli za vůdce, zřekli se ho a zatoužili po Egyptu. Proto řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří by nás vedli. Vždyť nevíme, co se stalo s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.‘ A tehdy si udělali sochu telete, začali této modle obětovat a před výtvorem vlastních rukou pořádali slavnosti. Proto se od nich Bůh odvrátil a dopustil, aby se klaněli nebeským mocnostem, jak se o tom píše v knize proroků: ‚Byl jsem to já, lide izraelský, komu jste po těch čtyřicet let na poušti obětovali a přinášeli dary?
Izraelité odmítli Mojžíše jako svého vůdce, prostředníka mezi nimi a Bohem a chtěli se vrátit do Egypta. A proč? Dle mého názoru, protože to trvalo tak dlouho. Oni si to představovali jinak.
Naše představy bývají často kamenem úrazu a pádu naši víry, aspoň taková je má zkušenost.
Izraelité se velmi brzy začali Boží cestě vzpírat, reptali, stěžovali si, odmítli se nechat Bohem dál vést a připravovat na vejití do Kenaanu. Proto to trvalo tak dlouho a nakonec drtivá většina z nich nevešli. Do zaslíbené země vstoupili pouze 2 lidé z těch mnoha, a to Jozue a Kálef.
Žd 3;7-14 Proto, jak říká Duch svatý: `Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono `dnes´, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce.
Dá se příběh putování izraelského národa použít jako obraz cesty do Božího království i pro nás? Určitou podobnost vidím v tomto: Jsme zvyklí v tom, v čem od malička žijeme, mnohdy ani nevnímáme, že něčemu otročíme. Když nás Bůh osloví, necháme se z toho vyvést v očekávání něčeho úžasného. Vysníme si vše v růžových barvách, brzy ale zjistíme, že je od nás nutná spolupráce, naprostá důvěra i odevzdanost Bohu, a to se nám přestává líbit. Začínáme vzpomínat na naše dřívější „jistoty“ a vrabce v hrsti. Držíme si raději kousek plesnivého chleba, než abychom ušli kus cesty do neznáma, kde nás čeká prostřený stůl plný dobrot, a to vše pro nás. Častokrát to vzdáváme těsně poté, co jsme vyšli, nebo těsně před cílem. A to k naší škodě. I my nemusíme vejít do Božího království, když se budeme vzpírat Boží cestě a způsobu, kterým nás vede.
Izraelci měli s sebou Božího průvodce, prostředníka Mojžíše (kterého si sami určili jako toho, kdo bude místo nich mluvit s Bohem), s námi jde přímo náš Stvořitel, Ježíš Kristus, který žil na této zemi jako člověk, a proto nám nejlépe rozumí. Ví, s čím se potýkáme, provádí nás skrze těžkosti a pomáhá nám, protože On sám tou cestou už šel a došel – stanul u Božího trůnu.
V ráji byla hojnost všeho, v Kenaanu ji Bůh také zaslíbil a ukázalo se, že to byla opravdu země oplývající mlékem i medem. O nové zemi, novém Jeruzalému je v Bibli také zmínka, že tam bude hojnost všeho a ti, kteří zvítězí, budou stolovat s Beránkem.
I pro nás putování s Bohem znamená cestu nebezpečným územím, ale s Jeho ochranou (hadi nás chtějí uštknout, vlci nás chtějí roztrhat, ale v Boží přítomnosti nemohou).
Svoji neposlušností se můžeme připravit o Boží požehnání a v konečném důsledku i o život věčný. Pro vítězství je důležité plnit přesně Boží pokyny pro náš život a Jeho vůli. Jedině tak bezpečně dojdeme společného cíle – života v Božím království.
Chci vás proto povzbudit v tom, abyste se nevzdávali a šli dál po Boží cestě, neustále v Boží náruči a péči, ať už se bude dít cokoliv. Nechte se tvarovat jako poddajná hlína v rukou hrnčíře a máte záruku, že z vás bude nakonec klenot, ze kterého se bude radovat vy, i celé nebe.