Hlasování většiny
Ex 23;1-2
„Neroznášej pomluvy. Nepomáhej darebákovi křivým svědectvím. Nepřikláněj se k většině v žádné špatnosti. Nevypovídej u soudu pod vlivem většiny. (B-21)
Nebudeš šířit falešnou pověst. Nespřáhneš se se svévolníkem, aby ses stal zlovolným svědkem. Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.(ČEP)
Nedávno mě zaujala otázka rozhodování v Božím lidu. V dnešní době je zvykem nechat hlasovat v určité otázce či problematice, a podle souhlasu většiny se vyhlásí výsledek. Jsou ale případy, kdy hlasování může být označeno z Božího pohledu za nespravedlivé, působící vážnou újmu a ubližující bezúhonnému člověku. Nemůže být proto tou správnou cestou k dopátrání se správného a spravedlivého výsledku.
Z Bible i z dějin této země můžeme zjistit, že na Boží straně nikdy nestála většina obyvatel této planety (např. za dnů Noeho, Joba, Eliáše, Husa, Luthera a dalších…). Je tedy správné v otázce víry a svědomí rozhodovat pomocí hlasování? Brát v úvahu hlasování většiny jako zaručeně spravedlivého výsledku?
Dám příklad: Jak dopadne hlasování, když je přítomno deset vlků a jedna ovce o tom, kdo z nich bude na oběd? Výsledek je už předem jasně daný - podle společného zájmů přítomných a stavu jejich srdcí. Jedni usilují v konečném důsledku o smrt a druzí o život, převaha většiny rozhodne o tom, která strana „vyhraje“.
Určitě si vzpomenete na příběh Izraelského národa, který putoval pouští do zaslíbené země. Bůh jim tuto zemi zaslíbil a chtěl, aby se tam s Ním usídlili a měli hojnost všeho. Těsně před cílem bylo vysláno 12 zvědů, aby zemi prozkoumali a zjistili, jaké mají šance k usídlení. Většina z nich (což bylo 10 zvědů) nedoporučila vstoupit do zaslíbené země, protože tam mimo jiné spatřili velké lidi a dostali strach… a jelikož lid dal na jejich radu, do této země nevstoupil, připravil se o důvěru Bohu, o odvahu, bojovnost i požehnání. Ukázalo se tedy, že ani v tomto případě nebylo dobré dát na doporučení většiny. (4. Moj. 13;2-3, 18-20, 25-33, 4. Moj. 14;6-10, 19-31, 5. Moj. 1;20-33)
Jak se tedy dopátrat správného a spolehlivého výsledku? Jak to dělali učedníci? Jaký klíč nám zanechal sám Ježíš Kristus?
Je třeba posuzovat podle ovoce (Mt 12;33-37), ne podle většiny. To co je v srdci vyplave na povrch a ukáže, co je v člověku. Ovoce dobra a zla se nedá zaměnit. Ovoce je tím, na co se máme zaměřit. Nese člověk, který tvrdí, že je znovuzrozený a patří Bohu, také Boží charakter? Proměňuje se postupně k Božímu obrazu? Přestává páchat zlo a projevuje se u něj laskavost, dobrota, trpělivost, sebeovládání atd.? Stává se klenotem v Božích očích? Pokud ano, pak je to Boží služebník.
Pokud máme učinit rozhodnutí na základě Božího zaslíbení, pak je třeba vše dělat přesně tak, jak Bůh říká. Převážně to znamená nedělat nic po svém. Je třeba se na Něj plně spolehnout a nechat Ho, aby to celé řídil, a tak vše dovedl do vítězství a naplnění zaslíbení, které dal. Zní to jednoduše, ale jednoduché to není. Člověk má rád, když má vše pod kontrolou, může rozhodovat a vzdát se toho vyžaduje velký zápas. Řekla bych, že je to jedna z nejsilnějších potřeb, kterou máme, ale vůči Bohu, našemu Pánu, je nežádoucí. Pokud se tohoto nevzdáme v Boží prospěch, pak nemá Bůh první místo v našem životě a nemůže konat svoji vůli zase v náš prospěch.
Také je třeba se ptát Hospodina na Jeho vůli jednotlivě ve svých modlitebních komůrkách i ve společenství (pokud jde o společnou věc) společně na kolenou a žádat, aby nás uvedl do souladu s Jeho vůlí. Aby zjevil svoji vůli proto, abychom se pro ni mohli rozhodnout.
Sk 1;20, 23-26 Neboť je psáno v Knize žalmů: ‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlel;‘ a jinde je psáno: ‚Jeho pověření ať převezme jiný.‘
Vybrali tedy dva, Josefa, jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.
Učedníci chtěli znát Boží vůli, a proto nechali výběr nového apoštola na Bohu. Věděli, že je to velmi důležitá záležitost, která se musí velmi pečlivě a váženě brát. Navíc jde o Boží dílo a Bůh je ten, který povolává a vybírá své následovníky.
Sk 13;1-4 V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon, zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“ A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu. Posláni tedy Duchem svatým, odešli Barnabáš a Saul do Seleukie a odtud se plavili na Kypr.
Aby nás mohl uvést do souladu s Jeho vůlí, je třeba se vzdát svých představ a nechat si to ukázat z Božího pohledu, Jeho očima.
Když se dotyční postili (to je většinou spojené s hledáním Boží vůle pro konkrétní věc, nebo pro zjištění co a jak dělat dál), Duch svatý promluvil a předal jim jasný pokyn. Hledání Boží vůle bylo zde spojeno s modlitbou a půstem. Tím, že na ně poté vložili ruce, přijali Boží rozhodnutí a ztotožnili se s ním.
Sk 9;6 A on třesa se a boje se, řekl: Pane, co chceš, abych činil? A Pán k němu: Vstaň a jdi do města, a bude tobě povědíno, co bys ty měl činiti.(KRB)
To je velmi důležitý postoj: Pane, co chceš Ty? To mně připomíná moment, kdy se Ježíš modlil v Getsemane k Otci a končil modlitbu slovy: ne jak já chci, ale jak Ty chceš. Mt 26;39 Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš."
Ve věcech Božího díla nemá lidské ego, lidská autorita, ani zájmy hříšného člověka co dělat.
Před Bohem jsou si všichni rovni.
Jer. 17;5-10 Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Je jako strom zasazený u vody – zapouští kořeny u řeky. Nebojí se, když vedro přichází; jeho listy se vždy zelenají, v roce sucha nemá obavy a nepřestává nést plody.“ Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám lidská svědomí, abych každému odplatil podle jeho cest, tak jak za své skutky zaslouží. B-21 ( Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.ČEP)“
Jer. 18;12-15 Oni však řekli: „Zbytečné řeči. Půjdeme za svými úmysly, každý z nás bude jednat podle svého zarputilého a zlého srdce.“ Proto praví Hospodin toto: „Jen se dotažte mezi pronárody! Kdo kdy slyšel něco takového? Hrůzostrašné věci se dopustila panna izraelská. Zmizí sněhová pole ze skal Libanónu? Vyschnou snad tyto cizí vody, chladné a bystré? Na mne však můj lid zapomněl, pálí kadidlo falešným bohům. Přivedu je k pádu na jejich cestách, na stezkách věčnosti, půjdou po neschůdných, neupravených cestách.
Mezi mnou a Bohem nesmí nikdo a nic stát. Jediný, o koho se opravdu mohu opřít s jistotou, že neuhne, je Hospodin. V Něm potřebuji zakořenit, obzvlášť důležité je to pro poslední dny.
V závěru dějin to má být jako za dnů Noeho. Noe byl jediný spravedlivý z celého tehdejšího světa. Drtivá většina obyvatel země byla proti Bohu, jednala podle své vůle, tužeb a zájmů. Ve dnech druhého příchodu Pána Ježíše to bude velmi podobné.
Fil 2;21 všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše.
Sk 4;25-26 ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‚Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.‘
Drtivá většina půjde proti Bohu:
Zj 13;2-3 Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc. Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou;
Celá země šla za tou šelmou, a to včetně věřících… Toto se týká závěru dějin, kdy jen hrstečka lidí, kterou Bible nazývá pozůstatkem (staročesky: ostatkem), se rozhodne zůstat Bohu věrná, a tím půjde proti většině světa.
L 18;7-8 Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Lukáš ve svém evangeliu vznesl otázku: Najde Ježíš Kristus na zemi víru až se vrátí?
Tím vyjadřuje obavu, jestli vůbec někdo zůstane věrný Bohu, až nastane čas druhého příchodu Ježíše Krista, a poté závěru dějin této země a konce hříchu. Bude tady ještě někdo, kdo bude Boha znát a milovat z celého srdce?
L 12;31-32, 34-35 Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.
Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.