Co ještě zbývá, abych byl v Božím království?
Mr 10;17-22
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
Často kolem sebe slýchám podobná slova věřících lidí, kteří se chlácholí tím, že u nich je všechno v naprostém pořádku a nic víc už nepotřebují pro své spasení dělat. Nikdy nikoho nezabili, nekradli, nepomlouvali, všechny měli v úctě, atd. Dodržovali všechno, o čem věděli, přesto jim schází Ten nejdůležitější a oni to zatím neví… (Zj 3; 14-21) Dělat cokoli bez Ježíše Krista je marnost. Bůh říká: Dej mi sebe! Nechci tvé skutky, chci tebe.
Vnímáte tu důležitost? K čemu je Mu veškeré naše dodržování daných pravidel, když předmět Jeho zájmu Mu nepatří? Toho, po kom nejvíc touží, nebude moci mít jednou po svém boku ve svém království, pokud se Mu neodevzdá. Nechci říct, že by nezáleželo na tom, jak se člověk chová a co dělá, ale mnohem větší důležitost spočívá v tom, jestli se člověk Bohu odevzdá. Tam všechno začíná. Tehdy se člověk stává Božím dítětem a začínají pro něho platit veškerá Boží zaslíbení.
Skoro každý člověk má něco, co staví na místo, které náleží jen Bohu. Někdo tam má partnera, jiný peníze, práci, děti, kariéru, majetek, popularitu… lze dosadit cokoliv, co řídí můj život, je jeho centrem a život tomu přizpůsobuji. Je to něco, co si za žádnou cenu nehodlám nechat nikým vzít a nejsem ochotná se toho vzdát. Jsem ochotná kvůli svým zájmům „jít přes mrtvoly“ a nezajímá mě, že tím někomu ubližuji? Jestli ano, tak má moje sobectví velmi úrodnou půdu a může neomezeně sílit.
Skutky mají viditelně potvrzovat naši víru a vztah k Bohu. Mladík z tohoto biblického příběhu dělal mnoho dobrého a správného, přesto měl jednu věc hluboko v srdci, která mu bránila, aby následoval svého Pána, a to byla láska k nahromaděnému majetku. Skutky bez Boha jsou mrtvé, protože naše pohnutky nejsou správné. Bůh touží po tom, abychom i my Jeho milovali celým srdcem a aby mezi námi a Jím nebyl už nikdo a nic! Pokud se toto stane skutečností, teprve tehdy začíná ten pravý život s novým smyslem, cílem a pohnutkami.
Ten mladík měl obrovský potenciál, jen se Bohu ještě plně neodevzdal. Bůh nežádá jen naši část, nebo 99,9%, On žádá celých 100 % nás. On se nám dává cele a od nás žádá to stejné. Z příběhu se nedozvíme, jak to s tím mládencem nakonec dopadlo, ale to pro nás není zas tak důležité, protože ten náš příběh může mít šťastný konec. My žijeme tady a teď, každý píšeme svůj originální příběh, a to důležité rozhodnutí se Bohu odevzdat, může padnout ještě dnes. Tím rozhodnutím vstupujeme na cestu, po které kráčel i Ježíš Kristus a získáme opravdovou svobodu. Pokud zůstaneme na této cestě, vždy se budeme moci rozhodnout, jestli se v té či oné situaci zachováme podle našeho starého a sobeckého JÁ nebo nově. Jestli půjdeme v pokoře dál a přijmeme Boží řešení té situace nebo ne.
Nedávno se mi zdál sen, ve kterém byla země už hodně zničená a po požárech vyprahlá. Já a další lidi, které jsem neznala, jsme díky pronásledování utekli do lesů. Já jsem se usídlila v chatě. Vyšla jsem ze dveří a dívala se na tu spoušť kolem, pootočila jsem hlavou na levou stranu, a tam spatřila schody vedoucí kamsi nahoru. Na jejich konci byl trůn, na kterém seděl opálený Ježíš, a po stranách Mu stáli andělé. Bylo to tak mimo moje představy, že jsem si chvíli neuvědomovala, kdo to vlastně je. Já myslela, že Ježíš je běloučký a on je opálený. No proč ne, vždyť v Izraeli je vedro a On byl často na cestách… takové myšlenky se mi honily hlavou. 
Po schodech začali chodit lidi. Já jsem se otočila, abych se vrátila pro pár věcí do chaty a vzala je s sebou. Hned vzápětí jsem se zarazila a pocítila strach, že bych díky tomuto mému zaváhání prošvihla vstup do nebe!? Vzpomněla jsem si na Lotovu ženu a věděla, že mi těch věcí nemá být líto. Nebudu je přece v nebi potřebovat. Copak není důležitější, že Ježíš přišel? Hned jsem se obrátila a vstoupila jako poslední na ty schody s úlevou, že jsem to ještě stihla. Tehdy sen skončil.
Nehodlám tvrdit, že se to takhle jednoho dne seběhne… Důvod, proč to píšu je v tom, co jsem si díky tomuto snu uvědomila... Jaké jsou moje pohnutky, co je v mém podvědomí a také to, že ještě nejsem připravena na Ježíšův příchod! V tom snu jsem místo toho, abych s radostí utíkala do otevřené Ježíšovy náruče s tím, že jsem se konečně dočkala Jeho příchodu, šla nejdříve pro věci! To bylo pro mě hrozné zjištění. Po tomto snu jsem si v tom udělala jasno, ale jen Bůh ví, jestli se mi to zapsalo hluboko do podvědomí, abych se podle toho také jednoho dne zachovala…
Jen Bůh nám může říct, co ještě zbývá, abychom mohli být v Jeho království, tak se Ho na to ptejme a čekejme na odpověď, jak nás vidí On a co máme dál dělat.
