Kdo je ochoten se Bohu odevzdat?
Mr 10;23-27
Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ještě více se zhrozili a říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“
Z Písma víme, že do Božího království vede úzká cesta a těsná brána. Tato informace mě nechávala poměrně v klidu. Jít úzkou cestou, odříct si pár věcí, překonat několik překážek a jsem tam, to přece zvládnu. Toto podobenství mě ale tyto představy zcela boří. Ostatně představy se bortily i učedníkům… Nejprve Ježíš řekne, že těžko vejdou ti, kdo mají bohatství. To můžou být učedníci v klidu, protože oni bohatí nejsou, ale i tak je Ježíšova slova zaskočí. Ježíš to pak posouvá ještě dál a zahrne do toho svého výroku všechny lidi včetně učedníků. Neříká, že je zcela nemožné vejít do Božího království, ale těžké. Bude to stát mnoho úsilí a bojů sám se sebou. Narovinu jim říká, že člověk sám to nedokáže, ale pomoc je na dosah. Bůh má tu moc nás dostat až do cíle. On půjde s námi celou tu dobu a pomůže nám. On to dokáže, když Mu dáme ve všem volnou ruku. Jeho vůle je jasná – zachránit, požehnat, proměnit, darovat věčný život… má k naší záchraně ty nejlepší pohnutky a možnosti. Musíme Mu dát svoji ruku do Jeho a s důvěrou dítěte se nechat provést čímkoliv - i „údolím šeré smrti“. Jestliže naše záchrana stála Božího Syna život, pak nemůžeme čekat, že její uskutečňování v nás bude pohodička a nebude nás nic bolet.
To, že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království, není myšleno obrazně, ale doopravdy. Velbloud ochotněji složí náklad, který nese (vše co má), než bohatý člověk. Je to přirovnání, ze kterého jasně vyplývá, jak nemožné je, aby takový člověk, který miluje svůj majetek (nebo cokoliv jiného) nade vše a není ochoten se ho vzdát ani ve chvíli, kdy mu jde o život, vešel do Božího království. V nebi je dán řád, kdy Bůh, jakožto zdroj veškerého života, musí mít místo v našem srdci, které Mu náleží, tj. první místo. Jedině tak, se může dít plně Jeho vůle. Kdo nemá Boha na prvním místě, přirozeně v nebi být nemůže, protože by tam přinášel chaos, necítil by se tam dobře a mohla by se opakovat vzpoura stále dokola, jako když se vzbouřil Lucifer. Následky jeho vzpoury neseme dodnes (jelikož se Adam vzdal vlády nad svěřenou zemí a přenechal ji satanovi).
Kdo chce projít těsnou branou, musí jít „nalehko“, i tak se odře a to bolí. Naše staré JÁ musí doslova zemřít (pýcha, vzdor, sobectví) a musíme přijmout charakter Ježíše Krista. Taková smrt (byť ne fyzická) není žádná sranda, pokora hříšného člověka zatraceně bolí a srdce se vzpírá. Člověk by raději umřel, než by předal otěže svého života do Božích rukou (Židům 12;4 Ještě jste se v souboji s hříchem nevzepřeli až do krve). Většina lidí před bolestí utíká a není ochotná ji snášet nebo dokonce ji dobrovolně podstoupit. Proto spousta lidí před touto bolestí ucukne a branou z vlastního rozhodnutí neprojde (Mt 7;13-14 Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.).
Na Boží straně není žádný problém, On udělal vše pro naši záchranu, ale toto je krok rozhodnutí, který musíme udělat my sami. Jako když dítě, které vylezlo na strom, ale už nedokáže slézt dolů, má skočit do otcovy náruče. Ono ví, že ho táta pevně chytí a nepustí. Jeho náruč je už připravena, jen se musí odhodlat skočit… Otec to za něho udělat nemůže, trpělivě čeká s náručí dokořán a pobízí ke skoku. Když se dítě odhodlá a skočí, v první chvíli se objeví panika (co jsem to udělal! Nic horšího jsem nemohl udělat, teď mě čeká zkáza!), ale vzápětí ho Otec pevně chytne, obejme a obklopí ho nesmírná láska, pokoj a bezpečí. Tak stejně to probíhá, když se člověk poprvé cele odevzdá Bohu. Každé další odevzdání je lehčí a radostnější, protože už má člověk tu pozitivní zkušenost.
Podmínky naší záchrany jsou pro všechny stejné, jinak by Bůh nebyl spravedlivý. Je mnoho těch, kteří toto rozhodnutí před námi udělali, a nevybavuji si, že by toho někdy litovali (Mojžíš, Enoch, Noe, král David, Daniel, apoštol Pavel, atd.). Naopak usilovali jít dál a dál, do větší hloubky, i když jim to mnohdy nebylo příjemné. Člověk, který tvrdí, že nemůže, že to nejde, vlastně nepřímo říká, že nechce. Podmínky jsou pro všechny stejné tak, aby to všichni bez rozdílu zvládli (velcí i malí, bohatí i chudí, zdraví i nemocní).
Člověk, který žije v přepychu, si těžko zvyká na horší podmínky. Jeho noční můrou bývá ztráta veškerého majetku (krádež, požár, povodeň…). Člověk ale nemusí být boháč ve světském smyslu. Bohatý může být i ten, kdo se cítí být tak bohatý, že Boha nepotřebuje. Je zcela spokojen se svým životem. Nemá proč usilovat vejít do Božího království, vystačí si sám s tím, co má. Musel by se totiž Králi podřídit, a tomu se lidské srdce urputně vzpírá.
Kol. 3;8-10 Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.
