Být jako strom
Mt 13;31-32
Ještě jiné podobenství jim předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
Mr 4;30-32 Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“
Jaké je to Boží království? Proč je přirovnáno zrovna k horčičnému zrnu?
Když se podívám do různých dějin této země, které se neustále opakují, tak to bylo vždy docela malé království s pár obyvateli, které se rozšiřovalo a zase zmenšovalo. Neustále se vedl boj o jeho území a obyvatele. Z pohledu velkého sporu, který se odehrává na pozadí, jde o království existující mezi vzbouřenci – lidé žijící ve vzpouře proti Bohu, svému Stvořiteli a jedinému Zachránci. V různém čase se některým obyvatelům této země zalíbilo v něm bydlet. Je obklopené různými jinými náboženstvími, národy, hnanými do nepřátelství proti obyvatelům tohoto království, které nemá žádné hradby, žádné hranice. Nachází se totiž v srdcích jednotlivců. Kde se sejdou dva nebo tři, tam je jejich Král přítomen a s Ním i království (Mt 18;20). Síla tohoto království je v jeho bezpodmínečné lásce a opravdovém zájmu nejen mezi sebou navzájem, ale i vůči nepřátelům. Musí čelit mnoha nárazům a útokům nepřítele, ale vždy s pomocí Boží obstojí a posílí. Čím více bylo vystaveno nátlaku a omezování, tím více rostlo. Také bylo v dějinách pár důležitých událostí, díky kterým se evangelium bleskově neslo a rozšířilo po celém světě – to je ten rychlý růst větví.
Začalo to zasetím docela malinkého zrnka (o trošku většího, než je makové), které snadno ujde pozornosti, dá se přehlédnout a je nicotné v lidských očích. Přesto zdolalo všechny překážky, zakořenilo, přerostlo ostatní zasetá semena a stal se z něho strom, na kterém se líbí ptákům sídlit. Je to království silné a mocné a jeho růst nezávisí na lidské moci.
Jako tento strom, roste i Boží dílo v nás. Někdo rozsévá, jiný zalévá a Bůh je ten, který dává vzrůst. Jednoho dne se působení Božího Ducha na nás viditelně projeví. Čím víc se na nás zrcadlí Boží charakter, tím víc to láká ostatní a stáváme se pro ně pozvánkou do vztahu s Ježíšem Kristem. Lidé v dnešní době už mají dost slov, byť jsou mnohdy krásná a hladivá, mají dost teorie. Oni potřebují vidět, jak se Bůh prakticky projevuje v životech lidí, potřebují vidět rozdíl mezi tím světským a tím nebeským, proč by měli o Něho stát? Proč by měli opustit svět a dát se na úzkou cestu do Božího království?
Jakmile je semeno zaseto a ujme se, pak začne kořenit, růst a sílit. Proto je velmi důležité kvalitně a pečlivě zasít. Jakmile se semínko chytne, musí být o něho pravidelně pečováno, aby mohlo správně růst. Nakonec z něj vyroste ušlechtilý strom, který přeroste všechny byliny a je tudíž dobře vidět. Nejen, že láká (zve) ptactvo, aby si na něm odpočinulo, ale aby se také i uhnízdilo.
Žalm 1;1-6 Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.
Být jako strom u tekoucí vody? Jaký je takový strom? Je zdravý, statný, užitečný (mnohdy může bránit záplavě), věčně zelený, nesoucí hojné, šťavnaté ovoce. Má stálý přísun živin a ideální podmínky pro život.
Je to člověk, který denně a rád přemýšlí nad Božím slovem, nad zákonem (ve kterém zkoumá Boží charakter), nemá nic společného se svévolníky a nejde jejich cestou.
Proč je tak důležité sytit se Božím slovem? Boží Slovo potřebujeme „sníst“, aby se stalo naši neoddělitelnou součástí. Ježíšův učedník Jan ho měl sníst:
Zj 10;9-11 Přistoupil jsem tedy k tomu andělu a požádal ho, aby mi tu knihu dal. Řekl mi: „Vezmi ji a sněz; v žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech bude sladká jako med.“ Vzal jsem tu knihu z ruky anděla a snědl ji; v mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku. Tehdy jsem slyšel: „Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.“
Jan dle pokynu jedl, v ústech to bylo jako med, ale v žaludku to zhořklo. Biblická pravda o Bohu je nádherná (kdyby to mělo zůstat jen v jejím poznávání, bylo by nám blaze), ale to neřeší zcela náš problém. Je třeba jít dál – je třeba ji také žít, a tam narážíme sami na sebe. Zápasíme se sebou, se svými povahami a sklony, okolí reaguje na nás zle, my toužíme zachraňovat, nést tu úžasnou pravdu o Bohu dál, ale nikdo nechce poslouchat, není jim to příjemné. To je to hořké, co přichází po našem intenzivním „nasávání“. Je třeba říkat pravdu, i když se to okolí nelíbí. Nesmíme se vzdát. Jde totiž o záchranu jejich života. Nejde se na to lhostejně dívat. Zároveň potřebujeme moudrost jak, kdy a ke komu mluvit, a také trpělivost. Nebyl nám totiž dán k záchraně každý člověk, který nás napadne nebo kterého zrovna potkáme. Jedině tehdy, když nás k tomu vede Bůh, má to smysl. Pokud to pochází od Něj, dá takovému dílu zdar, jinak to může skončit katastrofou.
Jan 4;32, 34 Ježíš jim řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.
Mt 4;4 On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“
V Božím Slově je život. Pro každého člověka. Bůh k nám skrze toto své Slovo promlouvá, mění nás a usměrňuje naše myšlení. Pomáhá nám nasměrovat náš pohled na správný cíl – na Ježíše Krista, na Krále. U Něj máme vše, co potřebujeme a také naplnění toho, po čem skutečně v hloubi duše toužíme.
Pro svůj růst potřebujeme vodu živou, a tu nám může dát jedině Ježíš Kristus:
Jan 4;10, 13-14 Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
Je to voda živá, která s sebou přináší vše, co je k životu potřeba. Ježíš samařské ženě u studny tuto vodu nabízí jako dar, poklad, něco velmi cenného a ona ví, že ji potřebuje, i když zatím ještě nerozumí, na co přesně. Po něčem už dlouhý čas v hloubi duše toužila, ani to možná neuměla sama popsat, vyjádřit, co to vlastně bylo, ale poznala, že to, co ji Ježíš právě nabízí, je přesně to ono, a že jí to nemůže dát nikdo jiný.
Bůh touží naplnit naše potřeby (Mt 6;33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.) a také v nás chce nalézt zalíbení.
Žd 10;32-38 Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť už jen ‚docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se. Avšak můj spravedlivý – říká Bůh – bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení.‘
Žd 11;5-6 Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.
2. Pet. 1;17 On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení.
L 2;13-14 A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Boží zalíbení je spojeno s naší vírou a oddaností – žít s Bohem, ať už to přinese cokoliv.
I já si moc přeji, aby v nás Bůh nalezl zalíbení, protože to by pak znamenalo, že jsme Jeho dětmi, obyvatelé Jeho království a čeká nás život věčný s tím nejlepším a nejlaskavějším Králem a Pánem. Proto věřme, posilněme se a neochabujme. Cesta je sice úzká, plná překážek, ale vede do Božího království, kde už nebude hřích, ani bolest, lest, smrt, kdejaká špatnost či cokoliv zlého a za tu námahu to rozhodně stojí. 1. Kor. 2;9 Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘
Nechme se zasadit u tekoucí vody a staňme se stromem zdravým, statným, hojným na ušlechtilé ovoce, ve kterém budou chtít hnízdit ptáci. Staňme se tichou, viditelnou pozvánkou pro ostatní do živého vztahu s Ježíšem Kristem.
