Potřebuje Bůh trestat? 2. část: Důsledky
Řím. 1;18-25
Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky - jeho věčnou moc a božství - lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu. Ačkoli Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční, propadli ve svých myšlenkách marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Prohlašují se za moudré, ale jsou blázni. Slávu nesmrtelného Boha vyměnili za pouhé obrazy smrtelného člověka, ptáků, zvěře i plazů. Bůh je proto vydal nečistotě, po níž v srdci toužili, aby si navzájem prznili těla, když vyměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný navěky. Amen.
A jakým způsobem Bůh „trestal“?
Podle Bible platí:
- co člověk zaseje, to také sklidí (Gal 6;7-8 Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život.),
- nají se v hojnosti svého ovoce (Př 12;14 Ovoce svých úst každý hojně sklidí, vlastní skutek se k člověku navrátí., Př 18;20-21 Ovocem svých úst si každý naplní břicho, úrodou vlastních rtů se každý nasytí. Jazyk má moc nad smrtí i životem, kdo rádi mluví, jedí jeho ovoce.).
- co pošleš, to se k tobě vrátí (Kaz 11;1 Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.)
Tak se stalo např. v případě egyptského faraona, Nabukadnezara, izraelského národa, Bileáma, krále Davida, Saula a mnohých dalších.
Egyptskému faraonovi Bůh skrze Mojžíše oznámil, co se stane, když neposlechne a dal mu čas, aby se mohl rozhodnout, jak to vše dopadne. Výsledek byl závislý na jeho rozhodnutí. Hned co odezněla první rána, přesvědčil se, že skrze Mojžíše mluví Hospodin a co řekne, to se také stane. Přesto se stále víc zatvrzoval, až to skončilo smrtí jeho prvorozeného syna a mnohých obyvatel Egypta.
Boží muž z Judska neuposlechl Božího příkazu a byl zabit lvem (1. Kr 13;26 Když je ten prorok, který ho odvrátil z cesty, uslyšel, prohlásil: "To byl Boží muž. Protože se vzepřel Hospodinovu rozkazu, Hospodin ho vydal lvu. Ten ho roztrhal a zabil, jak ho Hospodin svým slovem varoval.")
Nabukadnezar přišel o rozum a žral po nějakou dobu trávu, prorok Balaám se přidal na stranu Božího nepřítele a byl poté zabit v boji, král David přišel o dítě, Saul nalehl na meč.
Ohledně izraelského národa jsem našla něco zajímavého u Jeremiáše:
Jer. 2;7-8 Vedl jsem vás do země krásné jako sad, abyste požívali dary, které plodila. Vy jste však přišli a zprznili mou zemi, zohavili jste mé dědictví! Ani kněží se neptali: `Kde je Hospodin?´ Znalci Zákona mě neznali, pastýři lidu mě zradili, proroci prorokovali při Baalovi, následovali nesmysly.
v. 12-13 Zděste se, nebesa, otřásejte se hrůzou nad tím, co se stalo, praví Hospodin. Můj lid totiž spáchal dvojí zlo: Opustili mne, pramen živých vod, a vykopali si své rozpukané nádrže, ze kterých voda vyteče.
v. 17-19 Copak si za to nemůžeš sama? Opustilas Hospodina, svého Boha, tenkrát, když s tebou putoval. Co z toho máš, chodit do Egypta - aby ses vody z Nilu napila? Co z toho máš, do Asýrie cestovat - aby ses napila z řeky Eufrat? Za vyučenou ti dá špatnost tvá, tvé odvrácení tě vytrestá. Poznáš a uvidíš, jak zle a trpce chutná, žes opustila Hospodina, svého Boha, a bázeň přede mnou jsi ztratila, praví Hospodin, Pán zástupů.
v. 26-30 Jako má hanbu přistižený zloděj, tak je hanebný celý dům Izraele se svými králi a velmoži i s kněžími a proroky. Dřevo oslovují: `Otče náš,´ kameni říkají: `Jsi má rodička.´ Ukazují mi záda, a ne tvář, jakmile je však stihne bída, volají: `Přijď a zachraň nás!´ Kde jsou ti tví bohové, které sis pořídil? Jen ať tě přijdou z tvé bídy zachránit! Máš přece tolik bohů, Judo - jednoho boha na každé město! Z čeho mě chcete obvinit? Všichni jste mě zradili, praví Hospodin. Nadarmo jsem bil váš lid, nedal se poučit. Své proroky jste mečem hubili jako nenasytní lvi."
v. 33-35 Jak jsi šikovná v honbě za milováním! I nejhorší coury teď můžeš poučit. Roucho máš potřísněné krví ubohých, ne přistižených lupičů, ale nevinných. A při tom všem ještě říkáš: `Jsem nevinná. Jeho hněv se mi vyhýbá!´ Nuže, budu tě soudit za tvá slova, prý: `Já jsem nehřešila.´
Jer. 11;7-11 Ode dne, kdy jsem vyvedl vaše otce z Egypta, až dodnes jsem je naléhavě nabádal. Znovu a znovu jsem je nabádal: `Poslouchejte mě.´ Oni však neposlouchali, vůbec nevnímali a každý se raději řídil svým zarputilým a zlým srdcem. Proto na nich vyplním všechny hrozby uvedené v této smlouvě, kterou jsem přikázal plnit, ale oni ji neplnili." Hospodin mi řekl: "Judský lid a obyvatelé Jeruzaléma se proti mně spikli. Vrátili se k hříchům svých dávných předků, kteří odmítali poslouchat má slova a odcházeli za cizími bohy, aby jim sloužili. Jak dům Izraele, tak dům Judy porušil mou smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci. A proto tak praví Hospodin: Hle, přivedu na ně neštěstí, kterému nebudou moci utéci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevyslyším.
Tady vidíme, že se to pořád opakuje dokolečka. Hřích (postoj vzpoury) má stále totožnou podobu i projev. Ten, který porušuje, obviňuje Boha za to, že okouší důsledky svého vlastního rozhodnutí a chování. Obviňuje Boha vlastně za to, že ještě nezrušil Svůj Zákon, pravidla ani důsledky spojené s jeho porušením a on si tudíž nemůže žít, jak sám chce, i když nevidí, že ho to ve skutečnosti zabíjí.
A v čem je ten trest? V tom, že nás Bůh NECHÁ. Když Ho nechceme poslouchat, poodstoupí a přestane nás chránit. Nebo také v tom, že nás nechá dělat si věci po svém, a to nás dříve či později dovede k pádu nebo i zániku. Bůh respektuje naši volbu (že nechceme, aby byl v našem životě přítomen), a tak poodstoupí. To ale neznamená, že by nás zcela opustil nebo ztratil zájem. Zpovzdálí nás pozoruje a je připraven ihned zasáhnout, přispěchat nám na pomoc, když Ho zavoláme zpět (to dokazují dějiny izraelského národa).
Nevím, jestli už vás to také potkalo, ale bylo mi na modlitbách ukázáno, jak moc jsem tvrdohlavá, sobecká, zablokovaná a toužím mnohdy po sebevyvýšení a uznání víc než po Bohu (tzn., jaké mám ve skutečnosti pohnutky pro to, co dělám). Poté, co se dostaví důsledky mých rozhodnutí, si pak v slzách říkám: proč musely věci dojít tak daleko? Už dříve jsem přece věděla, že jdu špatně a kam ta cesta vede. Tak proč jsem se nezastavila dřív?! Omlouvala jsem si to tím, že mám přece vše pod kontrolou, takže se nemůže nic zlého stát, zvlášť když k tomu mám tak dobré pohnutky a navíc jsou to dobré a ušlechtilé věci…! A v tom byl právě ten problém. Tak jsem se na vlastní kůži mnohokrát přesvědčila o tom, že jsem se svojí neposlušností, rozhodnutím a poté i činem znovu připravila o Boží ochranu i požehnání. Bůh je ale tak dobrý, že mě hned poté, co jsem toho opravdu litovala a rozhodla se touto cestou už nejít (opustit tento způsob smýšlení), znovu přijal do své náruče a dal mi novou šanci to udělat jinak a tentokráte správně.
Tomu je velmi podobný příběh s ohnivými hady na poušti z Numeri 21;4-9:
v. 5-6 Lid mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: Proč jste nás vyvedli z Egypta, abychom zemřeli v pustině? Vždyť tu není chléb ani voda. Znechutili jsme si tuto mizernou stravu. Hospodin poslal na lid ohnivé hady a ti lid kousali. Mnoho lidu z Izraele pomřelo.
v. 8 Hospodin řekl Mojžíšovi: Udělej si ohnivého hada a umísti ho na korouhev. I stane se, že každý kdo je kousnut, když se na něj podívá, zůstane naživu.
Toto se stalo až poté, co lid otevřeně reptal proti Bohu, před tím si stěžovali na Mojžíše, jako prostředníka mezi nimi a Bohem.
Co znamená, že Bůh poslal ohnivé hady? Udělal to schválně? Byl to trest? Abychom to mohli správně pochopit, je třeba se podívat na to, v jakých podmínkách Izraelité žili, když chodili s Bohem po poušti.
Bůh je musel chránit od všeho možného, co se v poušti nacházelo (sucho, šelmy, hadi, štíři, nemoci, žár slunce apod.). Oni sami si tu Boží ochranu možná už ani neuvědomovali, stalo se to pro ně za těch pár desítek let normální a samozřejmé. Jakmile se ale postavili do otevřené vzpoury proti Bohu, Bůh ODEJMUL svoji OCHRANU a jedovatí hadi, kteří byli kolem nich, se na ně vrhli. Svým reptáním a vzpourou se připravili o Boží ochranu a důsledky přišly okamžitě, mnohé to stálo život. Jakmile pochopili a obrátili se na Boha s prosbou o záchranu, Bůh okamžitě navrhl řešení jejich záchrany – měli se podívat na bronzového hada, který byl pověšen na vysoké tyči tak, aby na něho každý viděl, a tím se zachránil. Kdo neuvěřil tomuto Božímu řešení a nepodíval se na bronzového hada, zemřel. Bůh nechal přijít důsledky jejich vlastního rozhodnutí, to nebyla pomsta ani trest, ale dopad.
Dle mého názoru v otázce spasení nemůže Bůh trestat smrtí už jen proto, že On je LÁSKA (1. Jan. 4;8). Jak může Boží zákon vyžadovat smrt, když jeho naplněním je láska? (Řím. 13;9-10 …Láska bližnímu nikdy neublíží - proto je naplněním Zákona láska.) Láska nezabíjí, ale zachraňuje (1. Jan. 4;10).
Bůh nechce, aby s Ním byl někdo ze strachu. Trestáním by získal sice poslušnost, ale ne lásku. Jak bychom mohli jít dobrovolně a s láskou zpět do Jeho otevřené náruče, kdyby měl v ruce klacek, kterým nás už tolikrát zbil? Kdo z nás by se netřásl strachem? Jestliže chce, abychom Ho milovali z celého srdce, tak cestou trestů to jít nemůže.
Proto musel Bůh dát zlu volný průběh, aby se mohla plně projevit a ukázat, jaká je jeho vláda. Tím se ukáže na čí straně je pravda, láska, spravedlnost, nesobeckost a svoboda. Z toho důvodu také neodebral padlému andělu žádnou moc, jen ji omezil (dal hranice).
Země je jediným místem ve vesmíru, kde ještě není dobojováno (Zj 12;7-9). Každý se ale může dozvědět pravdu, navrátit se k Bohu a začít Ho milovat z celého srdce.
